Knihařství

V učení u Josefa Brouska

Naďa, 7.4.2014

Do deseti let jsem žila v Kouřimi a potom přišla doba, kdy bylo potřeba více Čechů do pohraničí. Otec jako berní vykonavatel byl přeložen s celou rodinou do Prachatic. Zde místo návštěvy prvního a druhého ročníku měšťanské školy jsem byla velmi často v nemocnici. Přišel začátek října 1938, Němci obsazovali pohraničí a my do půl deváté večer museli být na nádraží i s nábytkem. Šla jsem s holí, kulhající a nesla v kleci čížka. V půl noci jsme pobíhali po Čičenicích, než se rozhodlo kam pojedeme. Ráno v příšerném dešti nás vyložili v Protivíně. Do města to bylo daleko. Léta mně trápila levá noha, kulhala jsem. Po delším dohadování před zámkem nás ubytovali, moc nadšeni z nás nebyli. Po létech se ani nedivím. Asi týden jsme chodily v Protivíně do školy.

Už 22. října 1938 jsme zakotvili v městě Unhošti a žiji zde ještě v roce 2014. Školy jsem moc neužila, měsíc jsem ležela v kladenské nemocnici. Ještě před vánocemi byly posílány děti legionářů do ozdravoven. Jela jsem do Krnska a pobyla tam až do 1. března 1939, a zase učení skoro žádné. Ve škole v Unhošti byli nejdříve naši vojáci, kteří se vraceli od hranic a po 15. březnu 1939 obsadili školu vojáci němečtí. Snad jsem do školy chodila celkem tři měsíce. V roce 1939 – 1940 jsem navštěvovala čtvrtý ročník měšťanské školy v Unhošti v Komenského ulici. Neuměla jsem algebru – tu mi ředitel Chvoj prominul, že jí na knedlíky nebudu potřebovat.

Přišlo rozhodování o dalším životě: učení – školy? V Prachaticích jsem měla chodit do Rodinné školy Boženy Němcové. Co v Unhošti ? Věděla jsem jen, že nechci být švadlenou. I když jsem kulhala, tak mi stálé sezení vadilo, ani dlouhá chůze nebyla dobrá. Podle profesora Zahradníčka jsem prodělala obrnu a předepsal mi ortopedické boty. Na ty jsme neměli peníze a tak jsem stále nosila šněrovací boty i v létě. Hnusné pro patnáctileté děvče.

Jednou přišel ředitel Antonín Chvoj do třídy, zda by se dvě děvčata nešla učit knihařinu. Přišla jsem domů a říkám otci: „Tati jdi se tam zeptat“. Otec přišel, že mám 2. září 1940 nastoupit. Už se nepamatuj, zda jsem se byla představit, ale 2. září 1940 jsem nastoupila do Uměleckého knihařství Josefa Brouska v Hájecké ulice č 266.

Josef Brousek a Naděžda Malá

O knihařství jsem nevěděla nic, nastoupila jsem se spolužačkou Jiřinou Fricovou. Dne 2. září 1940 ráno v osm hodin, jsme se sešly u vrátek. Zapomněla jsem, že dílna se nalézala u rybníka Ovčanda, ale mistr bydlel na náměstí v čísle 12. Tam kde se narodil Florián Zajíc, houslový virtuóz. První den nás mistr zkoušel ze všeobecných znalostí a divil se, že jsem měla trojky a věděla více než Jiřina, která měla jedničky. Byla jsem ve škole málomluvná a měla vždy strašnou trému. První zkouška šikovnosti byla ořezat tužku nožem. To jsem ovládala dokonale, otec nás děti to učíval.

Povinnosti učednic bylo zatopit v kamnech a zamést dílnu. Mistr si mezi tím ohřál bílou kávu – meltu, kterou si přinesl v malé modré bandičce a zasedl k hrnku pomalovaném švestkami. Měl zálibu ve švestkách. Švestkové knedlíky jedl po celou jejich sezonu, denně 30 kusů. Asi byly obaleny slabým těstem. Sedl, nalámal chleba, zavolal kočičku, pokud už kočička nečekala, posadil ji na stůl a spolu posnídali. Když mu to dlouho trvalo, kočička hrábla do hrnku a kus snídaně vytáhla. Jen jednou jsem si dovolila jí shodit! „Jedeš potvoro!“ Mistr jí posadil opět na stůl a za mne se omluvil.

Mezitím jsem nakrmila slepice, králíky, přinesla uhlí a zasedla ke stolu. Každá jsme dostala nůž, knihařskou kostku, jehlu. Společné byly nitě, provázek a lis na zařezávaní knížky k šití. Mistr vylezl po žebříku na půdu a přinesl stávek na šití jak se ve všech knihařstvích knihy šily. Byla to jen ukázka, u něho se nikdy knihy takto nešily. První a poslední arch ve stávku nebyl nikdy pořádně utažen. Další lekcí bylo, jak se brožovaná kniha rozebere na archy, hřbet se očistí od klihu. První a poslední arch byl vyztužen slabým proužkem papíru ještě před lisováním. Do rána se kniha zalisovala. Lis si Brousek předělal ze starého neforemného lisu. Zajímavé je, že ten neforemný lis používají knihaři dodnes.

Výbava knihaře

V lisu byla byla rozložená kniha zaříznuta k šití. První a poslední arch se odložil a mezi byly tři zářezy na provázek, který se v nich musel při šití skrýt. Mezi nimi byly slabé zářezy na klih. Nyní se šilo od zadního archu, ten se propíchl asi půl centimetru kolem zářezu na provázek, tak se končilo i došití knihy. To proto aby se dal provázek lépe roztřepit a rozložit na předsádku.

Povinností učednice bylo paní mistrové dojít pro kozí mléko k Ebertovům do Pražské ulice. Když jsem přišla na dvorek, překvapilo mne uprostřed dvora hnojiště a vedle studna, vlevo vchod do velmi starého domu. Na roztrhaném lehátku spával jejich syn, říkalo se mu Čenda, po nějakém flámu, byl zaměstnán jako úředník v družstvu. Oslovení manželky bylo paní Brousková, někde se manželce učebního mistra říkalo paní mistrová. Jednou nám dala zašít doslova nějaký hadr. Jiřina Fricová byla chytrá a prostě řekla, že to neumí.

Brousek mezi rybízy Někdy jsem jela na kole do Kyšic k sestře mistrové pro švestky, brambory a někdy i pro zabijačku, aby manžel sestry to neviděl. Mistr vždy nařizoval mámě jak jí říkal, aby mne nezdržovala. Nejdéle v devět jsem už byla zpět. Brouskovi měli spolu syna, který zemřel asi 26 létech na psychiatrické klinice. Paní říkávala, že ho pokousal pes. Míval prý záchvaty. Mistr o něm nikdy nemluvil. Když přišlo jaro, pan Šmíd z Pleteného Újezda zryl zahrádku a já jsem rozdělila záhony, ušlapala pěšinky, uhrabala záhony, zasela nebo zasázela, co bylo potřeba. Mistr měl v oblibě rybíz i několik angreštů tam bylo. Rybízy byly na domácí výrobu rybízového vína. Když vše začalo rašit, prošla jsem s mistrem celou zahrádku, co kde povyrostlo, co začíná kvést, hlavně ty rybízy a angrešty. Později zasadil švestku.

Josef Brousek s dalekohledemKaždým rokem měl husy nebo kachny, to vzal několikrát denně dlouhý dalekohled, aby zjistil, že jsou husy stále na rybníce Ovčandě. Říkávalo se, že snědl mladou husu na posezení. Za války byla bída o cigarety, tak jsem nabíjela dutinky. Ze začátku tabákem a jak se válka prodlužovala přišlo na řadu malinové, bramborové nu a jakékoliv suché listí, běda když zmoklo. Kouřívala ho i paní Anička Rosenfeldová, když se rozvedla se svým mužem vojákem z povolání (při přípravě na odchod do Anglie, aby tak nekomplikoval ženě život v Protektorátě). Přinesla do dílny jeho metály, které jsme zakopaly u vchodu na zahrádce vpravo, jsou tam dodnes. Anička se za muže, teď už generála Pateru vdala znovu, když se vrátil po válce.

Unesly mne vzpomínky a vrátím se do učení. Za tři měsíce jsem uměla svázat knihu, udělat zlatou ořízku. Velmi brzy nás mistr učil mramorování papíru na vodě, barvení a mramorování kůží a jejich tenčení. Tenkrát ještě byly kůže silné. Nejprve to šlo sice nožem, ale dále aby se kůže neprotrhla, lámalo se sklo do obloučku a tím se kůže tenčila, vlastně škrábala na litografickém kameni, který si sám upravil ze silného kamene – rozdělil na dva nebo tři kusy. Mistr Brousek své vynálezy popisoval v knihařských časopisech. Jednou jsme měli silnou vepřovici, tenčili jsme ji jen, když byla promočenou vodou. Vepřovice se pozná, že proti světlu má tři pravidelné průhledné tečky, dírky po štětinách. Takto se připravovaly kůže na vazbu koženou a polokoženou, kde se desky nasazovaly rovnou na knihu, kůže se přes hřbetník a vazy přitahovala rovnou na knihu kde už byl i ručně šitý kapitálek a desky. Brousek také tiskl lepty, ale to jsem jen točila klikou při tisku.

Vystavovala jsem na různých výstavách, kde jsem získávala první ceny a peněžitou odměnu. Byla dávána na spořitelní knížku a byla k ničemu, po válce udělali měnu a já o odměnu vlastně přišla. Byla k vyzvednutí při plnoletosti a ta byla v 21 létech. Bylo to v době kdy učedníkům se neplatilo, naopak některé švadleny si za učení nechaly platit. Brousek mi za tři roky opatřil látku na letní sako a vyměnil poukaz na dřeváky za boty kožené. Byl to můj jediný poukaz v době pětileté války.

V době učení se pracovala ráno od 8 hodin do 18 hodin jen s hodinovou přestávkou na oběd a v sobotu dopoledne. Stále jsem kulhala a místo běhání za chlapci jsem chodila do dílny i v neděli dopoledne, kdy Brousek sázel a tiskl soukromé tisky. Byla válka a běda, kdyby Němci byli zjistili, že se něco tiskne, a proto uváděl datum před válkou. Jen dva první tisky byly skutečně vydány před válkou: Bedřich Peška: Epitafy, vydáno v roce 1922 a Springler: Dny v přilbici vyšly v 1928. Na více neměl čas a klid v tomto období horečné činnosti pedagogické a publikační.

V době druhé války mého učení navštěvovali dílnu malíři, kteří malovali zde v okolí. Výstavy jejich prací bývaly v sále hospodářské záložny, kde jsem také přisluhovala. Na hlavního koníčka jsem málem zapomněla, byly to mramorované papíry na vodě, o kterých napsal knížku a jako soukromý tisk vytiskl. Nejen jsem mu statečně pomáhala, ale i tuto zálibu převzala a byla prohlášena mistrem. V knížce, kterou mi daroval mám věnování: „Moji spolupracovnici slečně Naděždě Malé věnuje Josef Brousek.“ Dlouhá léta jsem se výrobou papírů zabývala, jednou v Žatci při setkání knihařů i předváděla.

V září roku 1943 jsem složila zkoušku tovaryšskou. U zkoušky byli samí mládenci, kteří polokoženou vazbu neovládali, a tak jsem se snažila jim knihy dokončit. Zůstala jsem u Brouska až do jeho smrti 3. září 1949. Nevím, zda se mu moje jméno nelíbilo, ale překřtil mne na Natašenku. Před smrtí stále volal Natašenku, pacienti měli dojem, že měl dceru. Po jeho smrti jsem dále vedla knihařství pod hlavičkou „Josef Brousek, vdova“ až do zestátnění živností 31. července 1950.

2 komentáře u Knihařství

  1. Jarka napsal:

    Vážení,
    navštívila jsem tyto velice zajímavé stránky díky tomu, že jsem v knihovně po rodičích nalezla knihu, která mě zaujala svojí krásnou, bohužel na hřbetě částečně poničenou vazbou. Na první pohled působivý vzhled knihy, jejíž vrchní desky jsou potažené jasně červeným, jemně vroubkovaným textilním materiálem, snad rypsem, podle mého neznalého odhadu by to mohlo být i hedvábí. Na zadní straně je krom znaku a jména nakladatele Josefa Vilímka dole nenápadně malinkým písmem do textilu vyražen text: Knihařství Josef Brousek Unhošť, jméno je sice špatně čitelné, ale chytrý vyhledávač si poradil i s tímto nedostatkem a já jsem se takto mohla konečně seznámit s osobností mistra Brouska i milými vzpomínkami paní Nadi, včetně krásného návodu, jak na domácí nudle a dozvědět se spoustu dalších zajímavostí.
    Tímto bych Vám ráda poděkovala za hezký zážitek nad Vašimi texty.
    S přátelským pozdravem,
    Jarka
    P.S.
    Abych nezapomněla na knihu, která to všechno způsobila, jedná se o dílo od autora Františka Hamzy „Šimon kouzelník“ vydanou roku 1929 u již zmíněného nakladatele Vilímka.

  2. Luboš Marek napsal:

    Dobrý den, děkuji za zajímavý pohled do dílny Josefa Brouska. Moc hezky napsané
    Luboš

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>