Unhošť mezi roky 1650 až 1866
Jirka, 16.1.2015
Tento článek byl napsán pro zcela jiný projekt, který se neuskutečnil. Zdálo se mi, že je škoda ho opustit úplně. Rozdělil jsem jej na tři části. Tady je první část.
L.P. 1650. Je po válce. Trvala 30 let. Vyčerpané mocnosti uzavřely podivný, nic neřešící mír. Vše se vrací zpátky, jako když kluci hrají na řemesla. Naděje emigrantů na návrat jsou ty tam. V cizině zmizela česká šlechta, elita měšťanstva i výkvět vzdělanosti národa. Ve zpola vyvražděné, vypálené, vykradené a vyjedené zemi je zle. Je vydána na milost a nemilost Habsburkům.
Více jak šesti set unhošťských občanů se vraci půldruhé stovky lidí. Kde jsou ostatní ? Uprchli do míst většího klidu? Pobili je loupežící marodéři? Jsou pochováni v lesním asylu? Mnozí zakotvili v cizině bez návratu. Jak silná musela být jejich víra, když pro ni opustili všechno. Jejich potomci utonou v moři Evropy. Mnozí se stanou chloubou nové vlasti. Čtyři unhošťské exulanty známe jménem, ostatní zůstali bezejmenní.
Zachoval se doklad o důkladnosti rekatolizace v městě z roku 1652. Z něho známe počet měšťanů, kteří se vrátili po válce do Unhoště. Komise napočítala v Unhošti 81 „starých“ katolíků. 77 nových, na víru obrácených a pouze jedinou nekatoličku. Bylo tedy v Unhošti 159 dospělých osob. Historik poukazuje na to, že jako staří katolíci jsou uváděni i nejbližší příbuzní exulantů a pochybuje o upřímnosti konverze „nových“ katolíků.
Problematický úspěch rekatolizace násilnými prostředky ukazoval, že je nutno volit mírnější postupy. Soustavnou výchovou mládeže vyrůstaly generace, získané pro katolickou víru. Prosté lidi ohromovalo okázalé divadlo církevních obřadů a slavností. Uveďme příklad z Unhoště. Šlo o slavnost Božího těla roku 1652. Kladenský farář P. Antonín Sarabský plánoval v Unhošti okázalé procesí. Žádal aby „…sedláci, kteří mají potah, přivezli „máje“ (mladé břízky a smrčky), aby se z nich cesta udělala, kterou by se projít dalo, také z májů kaplička sestrojila, v ní stoleček jako oltář. Kdo nějaký obraz má, ať ho donese. Pacholata oblečte do nějakých rouch, ubrusy vypůjčte k tomu. Ať košíčky s květy mají a ty budou po cestě sypat. Zavažte všechny lidi, ať s manželkami, dětmi a čeledí přijdou….atd. (Pozn. redakce: Rád bych věděl kolik obrazů Jana Husa zlomyslní Unhošťané donesli). Tak se stalo, že potomci husitů se stali zanícenými vyznavači mariánského a svatojánského kultu.
Jedna z „atrakcí“ slavnosti Božího těla“ zachovaná od dob pátera Sarabského: sypání okvětních lístků na cestu.
Kostel byl za protireformace pevností, odkud se vedl boj o duše. V Unhošti válkou velmi utrpěl. Několikrát ho vydrancovali Švédové i císařští, dřevěnou zvonici zapálili, zvony pobrali již roku 1639. Věž dostal kostel až v roce 1656, nejspíše z daru Ferdinanda II., který městu velkomyslně daroval k tomuto účelu a opravám školy a chudobince zabavený majetek exulantů. Dnešní vzhled dostal kostel až na začátku 18. století, kdy při opravě prodloužen o předsíň s barokním štítem. Kolem kostela byl hřbitov, na něm márnice, kolem zeď s dvěma vraty a vrátky k faře. Na mapě stabilního katastru z roku 1840 je to vidět, byť již značně zdevastováno.
Střed Unhoště v roce 1849
Kolem kostela byl hřbitov, na něm márnice, kolem zeď s dvěma vraty a vrátky k faře. V Melicharově monografii Unhoště je zmínka o tom, že obecní otcové určili místo, kde chudí mohli prodávat svoje zboží měšťanům – jednalo se zřejmě o sezonní sběr – houby, lesní plody, sušené byliny apod. Domnívám se že, záhadný řetízek na zmíněném plánku, přiléhající k hřbitovní zdi jsou jakési stánky, kde se to dalo. Neodporuje tomu ani několik dalších (snad) stánků kolem severního průčelí Obecnice řetízek. Na mapě stabilního katastru z roku 1840 je tu dosud vidět.
Unhošťská škola měla za sebou už dvě stě let existence. Jako většina městských škol, podléhala patronaci Pražské univerzity. Schvalovala jejich rektory v gradu bakaláře. Univerzita v Praze od dob Husových byla semeništěm reformačního hnutí. Po Bílé hoře se dostala do rukou jezuitů a stala se duchovním střediskem protireformace. Jak bylo v Unhošti? Po dobu války, byla-li k tomu příležitost, učili mládež městští písaři.
Zásah do školy se dal čekat. Jezuité školu právem považovali za ostrý nástroj rekatolizace. Roku 1653 se magistrát města rozhodl školu obnovit. Zachoval se doklad o inventáři školy. Z něho můžeme vyčíst, že bylo zakoupeno ložní pádlo a kuchyňské nářadí i jídelní příbory. Plyne z toho, že žáci se ve škole nejen stravovali, ale i bydleli. Nebylo divu. Na škole studovali vedle místních i žáci z velmi vzdálených míst. Bakalář si přivedl sebou tlupu „mendíkú“, studentů, kteří nebyli místním žákům žádným vzorem a tak byli veřejnosti přijímáni rozporuplně. Pozitivně – hudbou a zpěvem na kůru, při církevních slavnostech, svatbách i pohřbech. Jindy jejich chování budilo pohoršení. Hlavně Křižovníků, kteří dosazovali faráře, při stavbě nové školy žádal, aby byla dále od fary – asi věděl proč.
Zda nejstarší škola měla svoje stavení nelze říci. V roce 1670 byla umístěna v měšťanském domě. který dnes má číslo 34 (proti parkovišti jednoty u autobusového nádraží). Už v roce 1671 byla škola a byt kantora v radnici až do stavby nové školy v 18. století…
Unhošť se po odtržení od Malé Strany stala ochranným městečkem (tržní vsí) pod ochranou královského hradu Křivoklátu. Tím byla ostrůvkem poměrné svobody v ostatním moři široké okolní krajiny. Okolní vsi byly vesměs poddány různým pánům. Už koncem 16. století rostl pozemkový majetek původně vladyckého rodu pánů ze Žďáru a postupným scelováním uvnitř rodu vzniklo panství, jemuž se podle sídla správy říkalo Tachlovické. Unhoští podle královských privilegií měli platit Křivoklátu za ochranu pouze poplatek, zvaný šos.(Podle Zikmunda Wintera zkomolené německé schutz – ochrana.) Jak asi probíhalo soužití dvou subjektů s tak rozdílnými základy?
Naděje unhošťských na volnější vazbu, než byla ta k malostranské rychtě se zhroutili, když královská komora začala Křivoklát zastavovat šlechtickým rodům. To vedlo k ostrým sporům s držiteli Křivoklátu, kteří by byli rádi měli Unhošť jako poddanské město. Ochranný statut nedovoloval tak surové vysávání bohatnoucího města. Unhošť svobodu uhájila. Přes tyto rozpory byla ochrana s povinností šosu pro město výhodnější, než kdyby byla součástí panství. Nedocílili-li křivoklátští změnit ochranu za poddanství, se skřípějícími zuby podporovali rozvoj Unhoště – mělo to totiž vliv na výši šosu.
Tehdejší správa poddanského velkostatků, tvořících panství, viděla těžiště v zemědělské výrobě s potřebnými řemesly co nejblíže. Obchod obstarávaly na vsích hokynářství se smíšeným sortimentem. Konkurence nulová, motivace minimální. Naproti tomu koncentrace v městech přinášela konkurenci, zdokonalování výroby výběru zboží v obchodech, což nemohlo nemít vliv na okolí. Vliv města na úroveň okolních vsí v životním stylu, hygieně, stravování, oblékání, stavebnictví, ale i kultuře, společenském životě i národním uvědoměním byl nesporný. Soužití Tachlovického panství a města Unhoště byla toho vzornou ukázkou. Ostatně nevznikala bez základů, které například položila už církev. Unhošťská farní obec zahrnovala mnoho vsí pozdější Tachlovické domény již za Přemyslovců.