Unhošť

Unhošť mezi roky 1650 až 1866

Jirka, 16.1.2015

Tento článek byl napsán pro zcela jiný projekt, který se neuskutečnil. Zdálo se mi, že je škoda ho opustit úplně. Rozdělil jsem jej na tři části. Tady je první část.

L.P. 1650. Je po válce. Trvala 30 let. Vyčerpané mocnosti uzavřely podivný, nic neřešící mír. Vše se vrací zpátky, jako když kluci hrají na řemesla. Naděje emigrantů na návrat jsou ty tam. V cizině zmizela česká šlechta, elita měšťanstva i výkvět vzdělanosti národa. Ve zpola vyvražděné, vypálené, vykradené a vyjedené zemi je zle. Je vydána na milost a nemilost Habsburkům.

Více jak šesti set unhošťských občanů se vraci půldruhé stovky lidí. Kde jsou ostatní ? Uprchli do míst většího klidu? Pobili je loupežící marodéři? Jsou pochováni v lesním asylu? Mnozí zakotvili v cizině bez návratu. Jak silná musela být jejich víra, když pro ni opustili všechno. Jejich potomci utonou v moři Evropy. Mnozí se stanou chloubou nové vlasti. Čtyři unhošťské exulanty známe jménem, ostatní zůstali bezejmenní.

Zachoval se doklad o důkladnosti rekatolizace v městě z roku 1652. Z něho známe počet měšťanů, kteří se vrátili po válce do Unhoště. Komise napočítala v Unhošti 81 „starých“ katolíků. 77 nových, na víru obrácených a pouze jedinou nekatoličku. Bylo tedy v Unhošti 159 dospělých osob. Historik poukazuje na to, že jako staří katolíci jsou uváděni i nejbližší příbuzní exulantů a pochybuje o upřímnosti konverze „nových“ katolíků.

Problematický úspěch rekatolizace násilnými prostředky ukazoval, že je nutno volit mírnější postupy. Soustavnou výchovou mládeže vyrůstaly generace, získané pro katolickou víru. Prosté lidi ohromovalo okázalé divadlo církevních obřadů a slavností. Uveďme příklad z Unhoště. Šlo o slavnost Božího těla roku 1652. Kladenský farář P. Antonín Sarabský plánoval v Unhošti okázalé procesí. Žádal aby „…sedláci, kteří mají potah, přivezli „máje“ (mladé břízky a smrčky), aby se z nich cesta udělala, kterou by se projít dalo, také z májů kaplička sestrojila, v ní stoleček jako oltář. Kdo nějaký obraz má, ať ho donese. Pacholata oblečte do nějakých rouch, ubrusy vypůjčte k tomu. Ať košíčky s květy mají a ty budou po cestě sypat. Zavažte všechny lidi, ať s manželkami, dětmi a čeledí přijdou….atd. (Pozn. redakce: Rád bych věděl kolik obrazů Jana Husa zlomyslní Unhošťané donesli). Tak se stalo, že potomci husitů se stali zanícenými vyznavači mariánského a svatojánského kultu.


Jedna z „atrakcí“ slavnosti Božího těla“ zachovaná od dob pátera Sarabského: sypání okvětních lístků na cestu.

Kostel byl za protireformace pevností, odkud se vedl boj o duše. V Unhošti válkou velmi utrpěl. Několikrát ho vydrancovali Švédové i císařští, dřevěnou zvonici zapálili, zvony pobrali již roku 1639. Věž dostal kostel až v roce 1656, nejspíše z daru Ferdinanda II., který městu velkomyslně daroval k tomuto účelu a opravám školy a chudobince zabavený majetek exulantů. Dnešní vzhled dostal kostel až na začátku 18. století, kdy při opravě prodloužen o předsíň s barokním štítem. Kolem kostela byl hřbitov, na něm márnice, kolem zeď s dvěma vraty a vrátky k faře. Na mapě stabilního katastru z roku 1840 je to vidět, byť již značně zdevastováno.

Střed Unhoště v roce 1849
Kolem kostela byl hřbitov, na něm márnice, kolem zeď s dvěma vraty a vrátky k faře. V Melicharově monografii Unhoště je zmínka o tom, že obecní otcové určili místo, kde chudí mohli prodávat svoje zboží měšťanům – jednalo se zřejmě o sezonní sběr – houby, lesní plody, sušené byliny apod. Domnívám se že, záhadný řetízek na zmíněném plánku, přiléhající k hřbitovní zdi jsou jakési stánky, kde se to dalo. Neodporuje tomu ani několik dalších (snad) stánků kolem severního průčelí Obecnice řetízek. Na mapě stabilního katastru z roku 1840 je tu dosud vidět.

Unhošťská škola měla za sebou už dvě stě let existence. Jako většina městských škol, podléhala patronaci Pražské univerzity. Schvalovala jejich rektory v gradu bakaláře. Univerzita v Praze od dob Husových byla semeništěm reformačního hnutí. Po Bílé hoře se dostala do rukou jezuitů a stala se duchovním střediskem protireformace. Jak bylo v Unhošti? Po dobu války, byla-li k tomu příležitost, učili mládež městští písaři.

Zásah do školy se dal čekat. Jezuité školu právem považovali za ostrý nástroj rekatolizace. Roku 1653 se magistrát města rozhodl školu obnovit. Zachoval se doklad o inventáři školy. Z něho můžeme vyčíst, že bylo zakoupeno ložní pádlo a kuchyňské nářadí i jídelní příbory. Plyne z toho, že žáci se ve škole nejen stravovali, ale i bydleli. Nebylo divu. Na škole studovali vedle místních i žáci z velmi vzdálených míst. Bakalář si přivedl sebou tlupu „mendíkú“, studentů, kteří nebyli místním žákům žádným vzorem a tak byli veřejnosti přijímáni rozporuplně. Pozitivně – hudbou a zpěvem na kůru, při církevních slavnostech, svatbách i pohřbech. Jindy jejich chování budilo pohoršení. Hlavně Křížovníků, kteří dosazovali faráře, při stavbě nové školy žádal, aby byla dále od fary – asi věděl proč.

Zda nejstarší škola měla svoje stavení nelze říci. V roce 1670 byla umístěna v měšťanském domě. který dnes má číslo 34 (proti parkovišti Jednoty u autobusového nádraží). Už v roce 1671 byla škola a byt kantora v radnici až do stavby nové školy v 18. století…

Unhošť se po odtržení od Malé Strany stala ochranným městečkem (tržní vsí) pod ochranou královského hradu Křivoklátu. Tím byla ostrůvkem poměrné svobody v ostatním moři široké okolní krajiny. Okolní vsi byly vesměs poddány různým pánům. Už koncem 16. století rostl pozemkový majetek původně vladyckého rodu pánů ze Žďáru a postupným scelováním uvnitř rodu vzniklo panství, jemuž se podle sídla správy říkalo Tachlovické. Unhoští podle královských privilegií měli platit Křivoklátu za ochranu pouze poplatek, zvaný šos. (Podle Zikmunda Wintera zkomolené německé schutz – ochrana.) Jak asi probíhalo soužití dvou subjektů s tak rozdílnými základy?

Naděje unhošťských na volnější vazbu, než byla ta k malostranské rychtě se zhroutili, když královská komora začala Křivoklát zastavovat šlechtickým rodům. To vedlo k ostrým sporům s držiteli Křivoklátu, kteří by byli rádi měli Unhošť jako poddanské město. Ochranný statut nedovoloval tak surové vysávání bohatnoucího města. Unhošť svobodu uhájila. Přes tyto rozpory byla ochrana s povinností šosu pro město výhodnější, než kdyby byla součástí panství. Nedocílili-li křivoklátští změnit ochranu za poddanství, se skřípějícími zuby podporovali rozvoj Unhoště – mělo to totiž vliv na výši šosu.

Tehdejší správa poddanského velkostatků, tvořících panství, viděla těžiště v zemědělské výrobě s potřebnými řemesly co nejblíže. Obchod obstarávaly na vsích hokynářství se smíšeným sortimentem. Konkurence nulová, motivace minimální. Naproti tomu koncentrace v městech přinášela konkurenci, zdokonalování výroby výběru zboží v obchodech, což nemohlo nemít vliv na okolí. Vliv města na úroveň okolních vsí v životním stylu, hygieně, stravování, oblékání, stavebnictví, ale i kultuře, společenském životě i národním uvědoměním byl nesporný. Soužití Tachlovického panství a města Unhoště byla toho vzornou ukázkou. Ostatně nevznikala bez základů, které například položila už církev. Unhošťská farní obec zahrnovala mnoho vsí pozdější Tachlovické domény již za Přemyslovců.

Lidická ulice

Naďa, 22.12.2013

Článek je pokračováním seriálu Nadi Stejskalové o ulicích Unhoště, který vycházel v Listech z Unhošťska.

Na tuto ulici byste se v různých dobách doptali jako na ulici Slánskou, Nádražní a konečně Lidickou. Souvisí to i s historickými událostmi, které Unhošť prožívala. První zmínka o této ulici, spíše polní cestě, je v Melicharově monografii města Unhoště je uváděna jako Slánská. Ano, začínala zde cesta do významného královského města Slaný. Bylo sídlem kraje, bylo centrem tehdejšího hospodářského i kulturního života.

Výřez z mapy vojenského mapování z doby před začátkem našeho vyprávění. Udivuje počet cest mimo osídlení. V mapě se od nich nijak neodlišují pouhé polní cesty. Byly nezpevněné kromě kamenů, které pocházely s polí. Po deštích, když byly cesty rozbahnělé do hloubky, se jednoduše cesta vedla pevnějším okolím a při orbě se stará cesta zaorala.

V červenci roku 1884 se počato s úpravou ulice od náměstí až k faře. Ulice byla snížena. Město dalo do pořádku hlavně okolí sochy sv. Václava. Prostranství bylo vydlážděno. Nalezeno mnoho lidských kostí, kolem kostela býval hřbitov a kostnice. Dále ulice pokračovala jako polní cesta. Na pravé straně byla zahrada manželů Wolffových.


Výřez z mapy stabilního katastru (vlevo) z roku 1849. Mapa ukazuje, jaká změna se stala stala s Lidickou ulicí za téměř sto let ulici. Totéž území kolem 1930 (vpravo) volné pozemky a zahrady byly zastavěny až k dnešní Wolkerově ulici.

Jméno Slánská nesla ulice setrvačností ještě v době největšího vzestupu Kladna. V roce 1923 byla ulice rozšířena a v roce 1924 byla ulice upravena v délce 2 km až k unhošťskému nádraží. Od této doby se ulice jmenovala Nádražní až do roku 1945. Po Druhé světové válce byla ulice přejmenována na Lidickou. Připomíná tragedii blízké obce patřící do tehdejšího unhošťského okresu. Je to také počátek cesty, která z města do této vsi vede.

Lidická uliceVyjděme od kostela, vedle je fara. Nynější budova byla postavena poměrně pozdě, dříve bývala fara v čísle 15 v Pražské ulici. Vedlejší škola s krásným barokním štítem byla postavena již v roce 1780, měla č.8. Za ní domek číslo 9 rodiny Belcových – Šmídových, dále domek patřící ke hřbitovu jako obydlí pro hrobníka, vrata na hřbitov a dlouhá hřbitovní zeď – tam končila Unhošť. Až do vlády císaře Josefa II. se pohřbívalo u kostela a místo pro další nebožtíky zajišťovala kostnice, kam byly ukládany kosti starších pohřbů. Hřbitovy pak podle císařského nařízení byly zřizovány mimo osídlení. Nařízení císaře, staré přes dvě stě let, není dlouhou dobu respektováno a „nový“ hřbitov je dnes v husté zástavbě, pohřbívá se na něm do země dodnes.

Vlevo od vchodu na hřbitov stojí malý domek s velkou historií, dodnes obývaný. Původně to byl městský špitál a chudobinec. Proč právě zde? Byl to konec městské zástavby. Po zřízení nového hřbitova přibral špitál další funkci jako byt hrobníka a márnicí. Plnil však dále funkci špitálu a chudobince, ač to obecní otcové popírali. Proč? Obecní otcové vydávali špitál za „obecní dům, ve kterém chudí nalézají přístřešek“. To proto, aby mohli pronajímat dvě ze čtyř místností nájemníkům. Odečteme-li služební byt hrobníka, zbývala pro chudé jediná místnost. Hrobník měl také povinnost ubytovat u sebe chudé pocestné, požádají-li o to. V roce 1896 byl zakoupen dům čp 66 ve Školské ulici, kam měl být chudobinec přemístěn. Okres ale v něm zřídil stravovnu – doba přinesla jinou formu péče o chudé.

U tohoto skromného domku se zastavíme. Je zdaleka nejstarší z celé ulice. Byl mnohokrát opravován a dokonce přestavěn. Již v roce 1685 si stěžuje „otec chudých“ Krištof Baytle na to, že „ačkoli město dostalo po té ohavné rebelii (Bílá hora) majetek po emigrantech k opravě, špitál se nachází v hrozném stavu“. Po opravách bylo nutno ho v roce 1791 zcela zbořit a postavit znova. Ale už roku 1827 byl domek znovu opravován. To, že se domku říkalo špitál, nebyl nemocnicí v dnešní slova smyslu. Dnes by se mu nejspíše říkalo hospic. Měl také poskytnout v době epidemie službu, kterou plnil později tak zvaný izolační barák. Tedy oddělit nakažené od obyvatelstva. K tomu patřila i poskytování přístřeší pro chudé.

Lidická ulice
Prostý domek s bohatou historií: špitál, chudobinec, márnice a byt hrobníka.

Druhá strana začínala na rohu Václavského náměstí číslem 12. Dům byl zbourán v roce 1949. Chátrající hospodářství č. 11 manželů Dudových bylo zbouráno již v roce 1923, byl postaven dřevěný plot, v něm se nacházela trafika, prodejna uhlí a na kopečku stála vilka rodiny Škachů. Dále pokračovala zahrada Wolffů. Kolem vedla jen úzká ulička s příkopem. V roce 1923 byl odkoupen pozemek číslo 35/1 v šíři sedmi metrů od manželů Wolffových, spořitelnou za 45.000.- Kč. a ulice byla rozšířena, sahala až k dnešní ulici Wolkerově.

V roce 1924 byla ulice upravena v délce 2 km až k unhošťskému nádraží. Celkový náklad činil 250.000 Kč. Uválcováním a přimísením živcového kamene se úprava dobře osvědčila. Po vykoupení další části zahrady manželů Wolffových koncem dvacátých let, zde byly postaveny družstevní domy. Bylo zde truhlářství Karla Kindla, v domě se nacházelo také květinářství. Dnes je tam stavební firma vnuka původního majitele a místo květinářství garáž a ordinace dětské lékařky – jeho ženy. V domě manželů Sojkových závod Elektro. Bydlel zde do své smrti generál František Patera. Dále se nacházelo zámečnictví a opravna kol Bedřicha Rusa, klempířství pana Lébra, celkem šest domků.


U této fotografie se zastavíme trochu déle. Podívejme se blíže, dozvíme se i něco o životě našich předků. Projděme ulici od počátku. Na rohu dnes zbořená hospoda. č 12.bývaly tam odvody, velké schůze. Domky za hospodou, jak je vidět i na této staré fotografii byly sídlem mnohých obchodů a dílen řemeslníků. Jak se mohli v malé městě uživit. Jednak byla Unhošť střediskem rozsáhlého okresu, kde se nakupovalo to, co neuměl hospodář vyrobit sám. Jednak se tenkrát některé věci pořizovali na celý život, ne do první poruchy jako dnes. Opravy a údržba byly důležitou součástí činnosti řady řemeslníků.

Naproti hřbitovu v adaptovaném podkroví domu čp… je útulný restaurant. Mění dost často šéfa kuchyně i styl služeb..Ve dvacátém století roku 1936 vznikla za hřbitovem ulice Komenského, zastavěná plně až po roce 1962. Po pravé straně ulice Nádražní ústila ulice Wolkerova. Pokračovala třemi domy v nichž se nalézal fotoateliér zbouraný a zcela přestavěný roce 2011. Pan Kaplan fotografoval svatby unhošťských i okolních svatebčanů. Přes ulici stojí domek manželů Šimkových, Žánových za ním v padesátých letech domek stavitele Struhače.

V místech, kde Nádražní ulice opouští Unhošť, vyrostly v poslední době rozsáhlé budovy skladů. Je tu sklad firmy Pompo (dětské hračky) a dále různé výrobní haly.

Nádražní ulice. teď už vlastně silnice, pokračovala k nádraží Unhošť. Nádraží stojí vlastně na katastru obce Malé Přítočno daleko od města. Působilo to vážné problémy do doby rozvoje sítě autobusových linek a masového vlastnictví osobních automobilů. V minulosti se to řešilo různě. Pan Fafejta zřídil autobusovou linku z nádraží na náměstí. Firma byla psána na jeho manželku a zněla Autobusová doprava Milady Fafejtové. Autodoprava za Druhé světové války vyřešila nedostatek benzinu provozem „koněbusu“, kdy Unhošťané se vozili na valníku taženém koňmi.


Koněbus pana Fafejty

Koňský dopravní prostředek se osvědčil. Podnikavý autodopravce Rudolf Fafejta jezdíval s koňmi na nádraží a zpět. Po roce 1945 byla autobusová doprava opět obnovena. Pozoruhodný je projekt z období mezi válkami. Někteří podnikaví občané navrhovali úzkokolejnou tramvaj, která měla jezdit od nádraží po kolejích umístněných ve středu rozšířené cesty. Měla končit na Václavském náměstí. Škoda, že z projektu sešlo, Unhošť by bývala měla kuriozitu hned tak nevídanou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>